Svatý Štěpán nebo chcete-li Štefan, řecky Στέφανος, Stefanos, byl první mučedník křesťanské církve, na jehož památku slavíme 2. svátek vánoční. Byl odsouzen podle tehdejších náboženských předpisů za rouhání. V Bibli je o něm napsáno:
"Štěpán byl obdařen Boží milostí a mocí a činil mezi lidem veliké divy a znamení. Tu proti němu vystoupili někteří židé, patřící k synagóze, zvané synagóga propuštěnců, a k synagóze Kyrénských a Alexandrijských, a společně se židy z Kilikie a z Asie se začali se Štěpánem přít. Nebyli však schopni čelit Duchu moudrosti, v jehož moci Štěpán mluvil. Navedli tedy několik mužů, aby rohlašovali: „My jsme slyšeli, jak mluví rouhavě proti Mojžíšovi a proti Bohu.“ Tím pobouřili lid a starší se zákoníky; pak si pro Štěpána přišli, odvedli ho a postavili před radu. Přivedli křivé svědky a ti vypovídali: „Tenhle člověk znovu a znovu mluví proti tomuto svatému místu i proti Mojžíšovu zákonu. Na vlastní uši jsme slyšeli, jak řekl, že Ježíš Nazaretský zboří tento chrám a změní ustanovení, která nám dal Mojžíš.“ Všichni, kteří v radě zasedali, pohlédli na Štěpána a viděli, že jeho tvář je jako tvář anděla." (Sk 6:8-15)
V příběhu si nelze nepovšimnout jistých zajímavostí:
1) Manipulace davu pomocí dezinformací
Důležitá věc. Tehdejší zastánci judaismu nedokázali přemoci Štěpána argumenty v diskuzi a tak zorganizovali lest v podobě křivého obvinění. Prostě sehnali pár zoufalců, kteří proti němu falešně svědčili a nebo přinejmenším jeho slova vytrhli z kontextu nebo překroutili. Pozn. s tímto se křesťané, zvláště v oblastech s nízkou religionizitou či s převahou jiných náboženství mohou setkávat dodnes. V lidové verzi jsou jistou obdobou pomluvy křesťanů.
Uvedu příklad. Hrstka křesťanů v dobré víře zorganizuje společenskou akci pro lidi, ale mnozí se jí neúčastní, protože si, jak někdy oni sami tvrdí, nechtějí nechat vtloukat čerty do hlavy. Na začátku je tedy jakýsi předsudek, kterým už napřed odsoudí nějakou bohulibou aktivitu, aniž by se jejich obava zakládala na reálném základě. A falešní svědci. Ti se jistě najdou. Často z řad osob, které nikdy v kostele nebyly. Zprávy typu "Já znám jednoho fanatika....." mnohde dopadají na úrodnou půdu. Na základě výše uvedeného lze též konstatovat, že se společnost proti křesťanům často radikalizuje na základě různých fám, pověr, mýtů, legend velice obdobně jako kdyby ateisté tvořili určitou pohanskou náboženskou skupinu.
Mohamedáni dokonce tak trochu řeší vztah ke křesťanství ve své pekelné knize. Tvrdí, že Ježíš Kristus nebyl ukřižován, nezemřel a nevstal z mrtvých, bez ohledu na to, že Judaismus ukřižování i Kristovu smrt nepopírají v souladu s dochovanými záznamy římských historiků. Zdá se, že je to narážka na apoštolův text: "ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství" (1Kor 2:23) Dodávám, že bez Kristova kříže a zmrtvýchvstání nedává křesťanství smysl. Takto degradované křesťanství lze pak lépe napadat.
Co tedy má dělat křesťan, když uslyší pomlouvat křesťanství? Jeden farář mi kdysi řekl, že proti pomluvám nejde vyhrát. Jedinou možností je žít tak, aby lidé nevěřili tomu, že je to možný. A vskutku. Bojem s pomluvami, snahou je vyvracet či uvádět na správnou míru, pomluvy spíše posílí, neboť tušíme, že jejich živnou půdou je chuť a touha bezbožníků protikřesťanským pomluvám věřit.
2) Pronásledování křesťanů
Domnívám se, že pronásledování pro víru nepřichází jako blesk z čistého nebe. Nejprve kvasí, postupně nabývá na síle až v příhodný okamžik udeří. Naštěstí však křesťanské církve existují z vůle Hospodina, který nedovolí, aby Kristova Církev, Tělo Kristovo, zcela zanikla a pokud tak na nějakých místech Bůh dopouští, tak jen proto, aby své věrné zkoušel a skrze zkoušky v nich víru utužoval a posiloval. Možná církve potřebují čas od času se obrodit a získat tak nový náboj, aby nesešly z pravé cesty do nebeského království. Apoštol Lukáš mluví o takové situaci: "A vy jste ti, kdo se mnou v mých zkouškách vytrvali. Já vám uděluji království, jako je můj Otec udělil mně." (Lk 22:28-29) Jinými slovy. Ti, kteří vydrží až do konce, obdrží v nebi svojí odměnu.
V našem prostředí zatím nedochází k pronásledování fyzickému, i když to zase není až tak dávno, kdy k takovému pronásledování docházelo. V zemích na západ od nás už se náznaky takového pronásledování objevují a v některých částech Země k nim v současnosti běžně dochází. Není vyloučeno, že se útoky na křesťany objeví i v České republice. Nicméně to už je extrém. Daleko běžnější je pronásledování společenské, kdy se někdy někdo může najednou na křesťany začít divně dívat, přestat s ním mluvit, verbálně ho atakovat, apod.
Myslím, že Bůh nechce po všech křesťanech, aby se fyzicky obětovali. Ovšem mohou nastat i situace, kdy po věřícím Bůh žádá svoji víru hájit. Diakon Štěpán se přes s těmi, které miloval a z nichž vzešel. Neměl zájem je zničit, ale chtěl je obrátit k dobrému. Zatímco se do něj trefovali kameny, klesl na kolena a hlasitě se za ně modlil: "Pane nepřičítej jim tento hřích." A po těch slovech skonal. (Sk 7,60) Bůh jej mohl zachránit, ale byla to Jeho vůle, že byl Štěpán povolán na Nebesa. Tato oběť byla k slávě Boží. Oslovila například budoucího apoštola Pavla, který ukamenování přihlížel. Jednoduše řečeno. Křesťan má kázat Boží Pravdy vhod i nevhod a díky tomu se výjimečně může stát, že se stane mučedníkem, ale neměl by o to usilovat. Mučednictví není cílem křesťanské víry.
Opět si dovolím udělat příměr s mohamedány. Ti mají mučednictví jako něco, čím se mohou zalíbit jejich bůžku Alláhovi. V extremistickém pojetí může nějaký mohamedán v rámci džihádu například zemřít při sebevražedném atentátu a podle jeho bludu tím posmrtně získá 72 panen a další pozemské neřesti. Je třeba zdůraznit, že ti, co takovou formu mučednictví uznávají, žijí v satanově klamné lži a čeká je zasloužený věčný trest.
Závěr
Troufám si tvrdit, že být křesťanem v severozápadních Čechách je už i tak oběť. Často hrstky posledních věrných následovníků Krista se snaží o nemožné, to jest o záchranu našeho křesťanského dědictví. A nejde jen o krásné kostely. Jde o charakter naší společnosti, našich rodin, našich životů. Už jen obstát jako křesťan je těžké. Proto bych řekl, že se už obětuje dost. Není třeba se záměrně dostávat do konfrontačních situací a usilovat o to stát se mučedníkem Páně. Pokud se tak přesto stane, tak jen z vůle našeho Pána Jezukrista.
