V poslední době slýcháme nářky politiků nad tím, že v budoucnu nebude na důchody. To je věc jistě alarmující budící rozpaky nejen u starých, ale i u mladých, kteří tak nějak tuší, že je to stáří také jednou čeká. Jistě, dobrá rada drahá. Každý by prý měl být odpovědný a šetřit si, když vydělává, na to až bude ve stáří nemohoucí, aby měl z čeho žít. Jenomže ejhle. Zkušenosti mnoha generací jsou takové, že jednou za čas lidé o úspory přijdou. Důvody mohou být různé od hospodářských krizí, válek, revolucí, měnových reforem, změn režimu až po současnou inflaci.

Takže se pak může stát, že i velice příkladný a zodpovědný občan o své našetřené peníze na důchod přijde a pak ve stáří nemá z čeho žít. Možná namítnete: "Ale od čeho je tady rodina, mají ho živit děti." Známé rčení věc vystihuje jasně: "Jedna maminka uživí 10 dětí , ale 10 dětí neuživí jednu maminku!" Co k tomu dodat. Myslím, že žijeme v době, kdy to mladí nemají vůbec jednoduché. Stále si ještě zakládají rodiny a pokud manželé disponují pouze příjmem jednoho z nich a rodičovským příspěvkem, dá se přežít, ale na vyskakování to obvykle nebývá. A proto není divu, že naopak vypomáhají prarodiče, aby si například vnoučata vůbec něco užila. Snad proto se historicky ujal současný průběžný důchodový systém, kde stát garantuje, že staří a nemohoucí lidé budou důstojně žít, protože jsou to ti, kteří dali život i výchovu mladé generaci a mimochodem celý život také platili na seniory. Je etické tento přístup změnit a hodit staré lidi obrazně řečeno přes palubu?

Na otázku, zda na důchody bude či nebude lze odpovědět rovnou. Ano, bude, pokud bude existovat mezigenerační solidarita. Jinými slovy, když budou mladí cítit potřebu nenechat ty starší potřebné dožít v bídě, tak se jistě potřebné finanční prostředky najdou. Pokud však mladí, které si mimochodem ti staří takto vychovali, budou přemýšlet, jak na těch už nepotřebných starých lidech ušetřit, tak možná opravdu časem žádné důchody nebudou. Paradoxem toho je, že tento případný neblahý stav bude čekat i na ty dnešní mladé až zestárnou, jenomže pak už pro ně bude pozdě.

Řešením určitě nemá být euthanasie či další odporné nápady lidí, kteří by rádi redukovali počet nejen starých lidí, ale možná i všech lidí na planetě a jíž úcta k životu zřejmě nic neříká, neboť takoví lidé vždy myslí, že redukovat by se měli vždy ti druzí. Bůh miluje všechny lidi, a proto je třeba takové ty myšlenky o tom, že vlastně bude lepší, když na světě nebudu, abych nebyl na obtíž, neujídal chléb či neměl uhlíkovou stopu, šmahem zavrhnout. Z "dobrého" úmyslu se totiž může stát zlý sen. Domnívám se totiž, že každý má právo na život a to jakkoli dlouhý, protože život je Boží dar.

Řekl bych, že Písmo obsahuje mnoho zmínek o úctě ke stáří. Vždyť Abraham měl syna ve svých 100 letech (Gen 21). Král David prosil „Ani ve stáří a šedinách mě, Bože, neopouštěj!" (Ž 71) Doufám, že Hospodin bude jednou i při nás stát i v našem stáří a že nás neopustí. Také prosím Pána o to, aby mladým lidem dal do srdce touhu postarat se o své předky a nedopustil na naši zem hřích neúcty ke starým a potřebným. Ó kéž Bůh nenechá naše drahé rodiče, prarodiče a někdy i praprarodiče na sklonku života strádat. Amen.

Bratr Pravoslav byl nejen farářem, se kterým jsem si rozuměl, ale i kamarádem a člověkem, který neváhal se mě v církvi zastat a to i přesto, že nemám plné teologické vzdělání na Husově teologické fakultě, ale jen polovičatou teologii pro sociální práci. Byl farářem ze staré školy, který si pamatoval plné kostely a početné rady starších, důsledně dbal na dodržování řádů a na původní liturgii a těžce se vyrovnával s úpadkem naší církve. Když jsem nastupoval do sboru v Podbořanech v roce 2013 tak mi řekl: "Hochu, nemá to cenu, kostel je v dezolátním stavu a lidi ti tam stejně chodit nebudou, protože tady jsou Sudety a skoro nikdo tu nevěří." Když se za pár let přeci jen přijel do našeho kostela Božího Spasitele podívat, nestačil se divit, jak díky místním občanům a městu Podbořany tento Boží chrám prokoukl. Jeho zdravotní stav se ale již zhoršoval, nemohl už dojíždět, ale ve své domovské náboženské obci Žatec se snažil duchovně sloužit do posledního dechu. Do farářského důchodu šel ve svých téměř 80-ti letech. Zemřel pln dnů v požehnaném věku. Jeho život byl i přes různá klopýtnutí naplněný službou Bohu i lidem. Jsem přesvědčen, že množí na něj budou vzpomínat. Odpočinutí věčné dej mu ó Pane a světlo věčné ať mu svítí navěky. Amen.

Dobrý den. Rád bych se zamyslel na uplynulý rokem a vyjádřil pár přání do budoucna. Rok 2022 jsme v únoru zahájili bohoslužbou za zdar Masopustu, který tentokrát našel zázemí v opraveném kulturním domě Pegas na náměstí a v našem kostele měl jen zastávku. Rozhodnutí organizátorů chápeme, protože počet účastníků akce masivně narostl a naše prostory v kostele již požadavkům nedostačují. Nicméně byli jsme rádi, že na již tradičním podbořanském masopustu můžeme alespoň spolupracovat. Poté jsme zaslali symbolickou částku z našich skromných sbírek na pomoc Ukrajině a již se připravovali v postním období na dubnové Velikonoce. Ty odstartovali na naší zahradě svým setkáním pěstouni táborákem a programem pro děti, na což navazovala slavnostní bohoslužba. Další zajímavostí byla již celkem úspěšná Relaxační bohoslužba s promítáním obrázků z vesmíru, která se konala v červnu na Noc kostelů. V témže měsíci nás potěšila i výstava vážené paní učitelky Mgr. Romany Havrdové "Střípky z historie kostela od základního kamene po dnešek". V červenci jsme se účastnili výletu na hrad Krakonec ku příležitosti svátku M.J. Husa. Autobus tentokrát vyjížděl již přímo z Podbořan. Krátce poté jsme v našem sboru oddávali snoubence a o něco se předtím se u nás konal křest. První úspěšné pololetí bylo prostoupeno ještě jednou významnou událostí. Město Podbořany se před volbami smluvně zavázalo opravit fasádu kostela, což vyšlo i v místních novinách.

Druhá část roku 2022 už tak veselá nebyla. Vzhledem k několikanásobnému nárůstu cen všeho ve stavebnictví se městu Podbořany nepodařilo vysoutěžit ve výběrovém řízení dodavatele opravy fasády a tak zůstal náš kostel nadále v neutěšeném stavu. Bohužel se nám zkomplikoval i výběr dodavatele drobných menších prací na opravu vstupu do kolumbaria, což bylo řešeno z výše uvedených důvodů až v závěru roku. Podzim byl také ve znamení snížení zájmu o akce v kostele. Ve skromném počtu jsme odsloužili bohoslužbu ke Dni české státnosti na svatého Václava, Dušičky i předvánoční adventní bohoslužbu. Menší zájem proti loňsku byl dokonce i o Betlémské světlo. Troufám si tvrdit, že příčinou byla hektická doba a množství konaných akcí jinými subjekty ve městě, které konečně něco mohly pořádat po období karanténních opatření. Z našeho pohledu jde však o paradox, neboť za covidu jsme měli v případě, že to bylo povolené, např. na dušičky několikanásobně vyšší účast na vzpomínkové bohoslužbě. Dojem z druhé půlky roku 2022 naštěstí zachránil vydařený adventní koncert ZUŠ. Ačkoliv bylo venku -11 °C a ačkoliv program trval téměř 2 hodiny, atmosféra byla nádherná. Plný kostel diváků potěšil Ženský pěvecký sbor Egeria, kytaristé ZUŠ, děti s pásmem koled a hosté ze Severočeské filharmonie Teplice. Velké poděkování za jeho přízeň našemu kostelu paní panu řediteli ZUŠ Martinu Říhovskému i všem kteří pomáhali při přípravě akcí v kostele nebo na farní zahradě. Jde především o členky rady starších jimiž jsou sestra Jiřina Navrátilová a Jana Pavlová, o bratra faráře PhDr. Jana Krško z Rakovníka, o sestru Koryťákovou, která nám každý rok staví Betlém, o paní učitelku Romanu Havrdovou a o uměleckou fotografku Laurencii Heláskovou, které pořádaly v našem kostele své výstavy stejně jako místní děti z DDM a výtvarného oboru ZUŠ, o pana Zbyňka F., který vytváří multimediální koncept relaxační bohoslužby, o paní Zuzanu Jiránovou z Chůvičky podílející se na organizaci masopustu, o Klub náhradních rodin Rebeka, o Infocentrum Podbořany a další spolupracují osoby a subjekty. Všem moc děkujeme.

Co bych si přál do budoucna. Možná se mnozí z vás budou divit, ale nebudou to peníze ani sláva z úspěšných masově navštívených akcí. Přál bych si zejména, aby se našli další lidé ochotní kostelu pomáhat, kterým Pán požehná aby byli užiteční a především měli na službu Bohu i lidem čas. Vždyť když má člověk rád místo ve kterém žije, přirozeně má touhu v něm něco dělat pro druhé a nebo třeba může zvelebovat kostel. A tom je bohatství městského společenství. Mít radost nejen z toho, co se podařilo mě, ale i z toho, že se daří nám všem. Žeň je velká a dělníků málo. O kostel Božího Spasitele se stará doslova jen hrstka lidí co by na prstech jedné ruky napočítal. A přitom jde o úkol vskutku nadlidský, který by se bez Boží pomoci neobešel. Vždyť už to, co se dosud povedlo, je tak trochu zázrakem Božím.

Chápu a je mi moc líto, že se možná někteří aktivní lidé v církvi zklamali. Možná jsme nenaplnili hned něčí velká očekávání, možná jsme málo komunikovali, málo pracovali, málo propagovali, sháněli finance, apod. Vězte však, že jsme děláme, co můžeme. Blahoslavení nebudou ti, co přišli a odešli, ale ti, co vydrží až do konce. Obnova církevního společenství a s tím související renovace kostela je běh na dlouhou trať. To, co se desítky let zanedbávalo se nedá napravit ze dne na den. Je to o každodenních modlitbách, práci a trpělivosti. Modlím se, aby nám pán každým rokem přidával služebníky ochotné a věrné. Kdybyste se někdo rozhodl k nám připojit, nabízíme pouze zaslouženou odměnu v Nebesích, peníze nemáme a vděk od lidí nečekejte. Ale má to smysl. Požehnané svátky vánoční a PF 2023 přeje kazatel Kostela Božího Spasitele v Podbořanech Ivo Kraus.