Evangelium: Jan 14, 15-21 Ježíš řekl: „Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude. Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám. Ještě malou chvíli a svět mne už neuzří, vy však mě uzříte, poněvadž já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás. Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám mu to poznat.“
Kázání: Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání. Pána Boha jistě posloucháme nikoli proto, že musíme, ale proto, že chceme. Ostatně, docházka do kostela je nepovinná a svět nabízí mnoho nejrůznějších často mnohem zábavnějších aktivit, které lze místo naslouchání Božímu Slovu dělat. Jednou někdo na bohoslužbu nepřijde, protože má hodně práce, jiný si musí jít koupit barvu a třetí čeká na děti až přijedou na návštěvu. Praxe ukazuje, že ke slušné nedělní účasti nesmí být moc velké vedro ani zima, doslova katastrofou je déšť nebo muzika na náměstí. A přesto většinou někdo dorazí a už to je malý zázrak. Skoro by se dalo říci, že sám Duch Kristův své věrné přivádí do svého ovčince, abychom nezůstali v každodenních starostech osiřelí. Svým způsobem už skutkem příchodu do kostela dokazujeme, že Pána Boha milujeme.
Ve sboru jsme měli jednu sestru, která ač velmi pokročilého věku, chodila jakoby na bohoslužby v době covidu, kdy byly bohoslužby zakázané a říkala“ „Já se sem chodím alespoň pomodlit.“ To inspirovalo pár dalších věrných, kteří se začali před kapli chodit modlit také. Myslím, že se jednalo o praktické naplňování přikázání milovati budeš Boha svého.
A odkud se bere ta naše láska k Bohu? Domnívám se, že láska ke Kristu Spasiteli nepramení z nás, my jsme jen lidé hříšní, ale od Nejvyššího, neboť On si nás své věrné zamiloval první a přivedl nás k sobě. A tak byla naše srdce proměna stejně, jako když se zamiluje nevěsta do ženicha. Po svatbě často přichází děti a s tím související rodičovské starosti. Staráme se o své potomky, že musíme, nebo protože je máme rádi? A stejně je to i s naším Pánem. Posloucháme ho, protože ho máme rádi.
Někdo možná namítne. Ale já nemusím mít Boha rád, stačí, když všechny přikázání plním, protože když nezhřeším, budu Bohem shledán spravedlivým a jistě budu vzkříšen v soudný den. Nelze si nepovšimnout, že hlavní přikázání „Miluj Hospodina, Boha svého“ je paradox. Ptám se, jak někdo může milovat příkazem? Máme rádi Boha, protože je to napsáno v Bibli a nebo jej máme opravdu rádi? A to nás myšlenkově vrací zpět k té veliké lásce Boží, kterou měl náš Nebeský Otec k nám jako první. Asi jako rodiče milují své nově narozené děti, tak i Hospodin miluje děti Boží. Tu lásku jsme si nevybrali ani nezasloužili, byla nám dána, abychom ji mohli Pánu Bohu vracet a nejen jemu, ale i svým blízkým.
A jak tedy souvisí další Boží příkazy typu že máme světit neděli či nebrat Boží Jméno nadarmo s láskou k Bohu? I nevěřící si o víkendu rádi odpočinou a také neříkají Herr Gott, kdykoliv se praští do hlavy. Přeci i nevěřící mají právo dodržovat křesťanské zvyky a tradice a často to dělají ačkoliv se zdráhají respektovat cokoli náboženského. Jenomže takoví lidé na rozdíl od nás věřících nemají Ducha pravdy, který by jim zjevil opravdovou velikost Všemocného. Nemohou jej, jak praví Písmo, ani přijmout, protože bez víry zůstává Kristus tajemstvím. Teprve skrze osobní obrácení, křest a přivtělení se církvi, jež je tělem Kristovým, může člověk zakusit opravdovou Boží lásku. A vede přirozeně k vyznání, že Ježíš je Pán, mocný a velký, neobyčejně dobrý a milosrdný, který nás nikdy neopustí, dává nám útěchu, když je nám úzko a radost, když se nám daří. Posloucháme Jej, protože jeho Slovem jsme živy navěky.
Modlitba:
Pane, dej ať jsme Tvými dobrými následovníky. Buď s námi prosím, když zvěstujeme Tebe a Tvé království na Nebesích. Nechť Tvá vůle jedná v našich životech ke Tvé slávě. Amen.
