Hazard jak známo býval kdysi považován za těžký hřích, proti kterému brojily zejména spolky žen a dívek či jiná mravnostní uskupení s odůvodněním, že ničí rodiny a je zdrojem zla. Klasické formy představovaly nejprve hospodské karetní, kostkové a podobné hry, později zápasnické, sportovní sázení, kasína, proherní automaty až po online internetové sázení. Tak to už jistě známe, podléhá to zdanění, regulacím a dohledu. Nicméně pozor, vyvíjí se nám tu další zrádná forma.
V poslední době si všímám, kolik rodičů si stěžuje, že jim dítě zcizilo peníze, aby si mohlo koupit postavičky do hry. V tomto ohledu vynalézavost předčil jeden klučina, který babičce ukrádal peníze z karty do 500Kč, protože vyčíhal, že u nízkých částek není nutné zadávat pin kód. Povedlo se mu vybrat neuvěřitelných sedm tisíc korun. Jedna má známá má zase dceru, která dostala k narozeninám dva tisíce korun, které prohýřila během večera. Představte si, vybavila si pokojíček v Robloxu. A vskutku, není asi kluk, který by netoužil po nějakém tom dělu či neprůstřelném pancíři do tankové hry či holčička, která by si nepřála to nejluxusnější zboží v herních oblíkačkách.
Nový hazard je postaven na vybuzení touhy mít to hned. Buď můžete hrát dva roky a získat dostatečný počet bodů pro nákup vytouženého herního doplňku, zvířátka, panáčka, nebo stačí zaplatit nepatrnou částku. A když je dítě dobré ve hře, tak je borec. Neumí si to vybojovat, nevadí. Stačí mít dost peněz. A jak vidno, děti jsou pro herní úspěch ochotné riskovat hodně.
Řekl bych, že satan si stále hledá nové a nové formy jak dostat lidi do závislostí. Počítačové hry se tváří nevinně, ale některé mohou velice umně pracovat s lidskou psychikou s cílem obohacení se. Ti nejmenší jsou nejvíce zranitelní. Mnozí rodiče často ani netuší, co se s jejich dětmi děje. Jsou přece tak hodné, když mají v ruce tablet. Tedy alespoň do doby, než se zjistí, že ten čas na kafe byl opravdu dost drahý.
Možná že si říkáte, proč tohle píši do církevního plátku. Troufám si tvrdit, že nejmladší generace začíná být v kostelech vzácností. Bylo by skvělé, kdyby například prarodiče brávali vnoučata s sebou na bohoslužby. Jsem totiž přesvědčen, že děti získají odolnost vůči nástrahám virtuálního světa mikroprocesorové techniky jen tak, že přijmou do svého srdce radikálně jiné hodnoty. Věřící dítě nejspíše nebude tolik toužit po tom mít ten největší bourák v závodní hře, aby to ukázalo ostatním. Naopak, bude se snažit pomáhat blízkým, bude mít soucit s neúspěšnými a samo se nebude chtít vyvyšovat nad druhé. Tuším, že radost z dobrého skutku v reálném světě na mnohokrát převýší ubohý falešný pocit osamělého zoufalce s mobilem v ruce, který se kochá jakousi tupou výhrou nad protivníky, které ani nezná.
Závěrem to řeknu na rovinu: „Některé počítačové hry jsou hazard.“ Čert vem ztracené peníze, jde o hazard s našimi dětmi a vnoučaty. Děti jsou přece odpradávna to nejcennější, co máme. Jak je tedy možné, že jsou díky novým technologiím vystavovány takovému nebezpečí, aniž by se rodiče jakkoliv znepokojovali? Mnozí říkají: „Ale ostatní děti ve třídě také hrají ty hry, a kdyby ten náš hrát nemohl, byl by pak v kolektivu chudák. Proto mu to dovolujeme.“
Ať je to, jak je to, přiznejme si, že jde o problém. Naštěstí tu svítá naděje. Jednou rádo byl silný vítr a vypnuli proud. Byla ještě tma a nebylo nic vidět než v dáli osvětlená elektrárna. Uvědomil jsem si, že Bůh může tohle všechno zastavit v jediném okamžiku. Naráz ztratí všechny ty postavičky v počítačových hrách cenu, neboť ve světě bez elektřiny nejsou. Je to podobné jako s bohatstvím a penězi, které v nebi neplatí. Ó kéž Bůh ukáže našim dětem ty skutečné hodnoty.
