Muslimové věří v jednoho boha Allaha الله, který ačkoliv je jen jeden a krom něho jiného není, tak věří i na existenci spousty džinů (duchů) a andělů. Jejich svatou knihu korán nenadiktoval mohamedovi محمد sám Bůh, ale prý anděl Gabriel. Allah byl převzat z arabského pohanství Al-Ilah (ten Bůh), podle znaku muslimů na mešitách červený půlměsíc se však může jednat jednat i o převzetí symboliky tehdejšího bůžka měsíce, původně modly mohamedova či jiného kmene, což všem zatím není prokázané. Podle novějších zjištění, muslimové prapůvodně nejspíše používali zelenou vlajku, půlměsíc s hvězdou je zřejmě výplod pozdější tradice.
Saracéni prakticky nemají žádnou složitou teologii jak ji známe z křesťanských církví, kde náboženství vykládají učenci (autority) či sněmy, které se shodují na určitých dogmatech (základech). Jejich víra je na rozdíl od křesťanství velmi jednoduchá, prostě jim stačí věřit. Islám není ani tak o tom, v co věřím, ale o podřízení se. Islám znamená odevzdanost. Známy jsou zejména pilíře islámu: Vyznání víry, Modlitba, Půst, Náboženská daň, Pouť. Vyznání je prosté: "Není boha kromě Boha, a Mohamed je jeho prorok." لآ اِلَـهَ اِلاَّ لله Muslimové mají také hodně věcí zakázáno, např. pít alkoholické nápoje, jíst vepřové maso či chovat doma psy. Jiné věci jsou naopak přikázané, např. ženy musí chodit zahalené, u mužů obřízka, ad. Oproti tomu křesťanství apeluje na dobrovolné plnění Boží vůle a skrze milost Kristovu řadu příkazů či zákazů starého (židovského) Zákona po svých věřících nevyžaduje.
Nedílnou součástí muslimské víry je džihád الجهاد. To znamená zápas. V rámci džihádu může muslim dělat cokoliv a pak je mu to odpuštěno. Např. nedodržovat smlouvy, u šíitů lhaní, apod. V džihádu nejde jen o svatou válku proti nevěřícím, ale jde o vnitřní a vnější zápas o prosazení mohamedánství v okolí praktikujícího muslima. Konečný cílem džihádu je, aby se celý svět stal domem islámu.
Muslimů se také týká povinný půst v době svatého měsíce ramadánu رمضان, během dne do západu slunce. Zvyk putovat do Mekky حجِّ byl převzat z předislámských tradic arabů. Ve svatyni Ka'ba se tam nachází posvátný černý kámen, původně bílý, zčernalý kvůli hříchům lidí, zvláště mohamedánů, který se snaží muslimští poutníci po vzoru mohameda políbit.
Dalším pramenem víry muslima je sunna (životopis obávaného vojevůdce mohameda), která společně s koránem tvoří muslimské právo šarija. Islám demokracii neuznává a jeho náboženské právo šaríja je ostatním právům nadřazeno (šaríja povoluje např. trest smrti ukamenováním, stětím hlavy, amputaci končetin, bičování za trestné činy týkající se hříchu). Sám korán znamená recitace. Islámisté se ho často učí nazpaměť. Islamisté rádi provolávají allahu akbar, což znamená allah je velký الله أكبر. Více o islámu ZDROJ.
V souvislosti s křesťanstvím vyvstávají nejčastější otázky:
Vznikl islám z křesťanství a judaismu?
Rozhodně nevznikl. Falešný prorok mohamed byl možná nějakým způsobem křesťanstvím ovlivněn, ale Ježívo učení je od mohamedova naprosto odlišné, ba i protikladné. S trochou nadsázky by šlo islám velmi zjednodušeně označit jako učení ANTI - KRISTOVO, tedy proti našemu Pánu a Spasiteli Jezukristu عيسى.
V čem korán tvrdí opak, než co Písmo svaté?
Nezásadnějším rozdílem bezesporu je účelové tvrzení, že Ježíš podle koránu VŮBEC NEBYL UKŘIŽOVÁN, dále že Abrahamův zaslíbený syn nebyl Izák ale Ismael.
Věří mohamedáni ve stejného Boha?
Nevěří. Bůh křesťanů je jiným Bohem než bůh saracénů. Důkazem je skutečnost, že muslimové Jezukrista jako Boha neuznávají, nemůže tedy jít o totéž. Rovněž Kristus praví "Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.", čímž dává najevo svoji naprostou ojedinělost a vyjímečnost. Platí, že není jiné cesty k Bohu než skrze Ježíše.
Například Jan Kalvín kázal, že popírání synovství Ježíše je popření otcovství Boha. The Institutes (2:6.4): Podobně ve 20. století Abraham Kuyper a další reformovaní výslovně odmítli, že Alláh je stejný Bůh jako Otec Ježíše Krista. V Kalvínově komentáři k Izájášovi (r. 1559) tento křesťanský teolog dokonce tvrdí, že "Turci (mohamedáni) zbožňují a uctívají ďábla a nazývají ho Bohem", nicméně také uznává, že satan Turky podvedl, čím ponechává prostor pro jejich případné obrácení.
Musí dělat křesťané s muslimy ekumenu (kamarádit se)?
Postoj většiny křesťanů byl díky historickým zkušenostem k muslimům většinou záporný. Papež Jan Pavel II. v tezi „Sede Vacante“ de facto určil, že generace našich věřících předků v tomto ohledu věřila špatně a že se údajně katoličtí křesťané modlí ke stejnému "bohu" jako islamisté. Tím otevřel cestu pro partnerství. To se však moc neujalo. Podle středověkého husitského učení je papež jen člověk a větší váhu má Boží Slovo obsažené v Bibli, které jiné učení než Ježíšovo označuje za falešné stejně jako zakazuje úctu k cizím bohům. Z tohoto pohledu sice může křesťan s umírněnějšími mohamedány udržovat dobré vztahy, ale neměl by se účastnit společných bohoslužeb či modliteb.
Musí křesťané pomáhat muslimům najít nový domov v dříve křesťanské Evropě?
Nemusí, ale mohou. Principem milosrdenství je, že nemusím, ale pomáhám, protože chci. Saracénu je tedy možné pomoci, aby dostal šanci obrátit se na pravou křesťanskou víru, ale stejně tak, ba i více, je nutné pomáhat bližnímu svému, bratřím a sestrám v Kristu, zejména pak těm pronásledovaným islamisty.
Musí podle koránu nechat islamisté křesťany naživu nebo ne?
Pokud bojují proti muslimským bojovníkům, čeká je smrt stejně jako všechny nevěřící. Pokud se ale podřídí, mohou je islamisté podle koránu nechat žít jako občany druhé kategorie platící vyšší daně a mající menší práva než muslimové.
Proč islamisté zabíjí i pokojné křesťany, kteří proti chalifátu nebojují?
Podle některých radikálních názorů mohamedáni učí, že zabít křesťana je dobré, protože je modloslužebníkem uctívajícím člověka Ježíše Krista jako Boha.
Má smysl křesťanství bránit s mečem v ruce?
Přáli bychom si klid a mír navěky, nicméně příklad hrdinných křesťanských bojovníků, kteří v minulosti bránili Evropu i našich husitských předků nám ukazuje, že někdy je třeba bojovat nejen za pravdu evangelia, ale i za život svůj, své rodiny a svých bližních. Víme, že s Boží pomocí je možné zvítězit i nad obrovskou přesilou. Rovněž povinnost křesťanů jakožto občanů svých zemí jim velí v případě státní potřeby nastoupit do armády a bránit svoji vlast. Křesťanská víra vojenskou službu nevylučuje. Vše se však má dít podle řádu a práva. Války patří světské moci a ne duchovním. Křesťan není oprávněn brát spory s jinověrci do svých rukou a řešit je silou.
Co k obraně křesťanské víry říká církevní otec Cyril?
Těmito slovy poraženi obrátili se k jiným věcem, řkouce: „Tak jest, hosti, jak pravíš. Je-li tedy Kristus váš Bůh, proč nečiníte, jak velí? Neboť v evangelních knihách jest psáno: Modlete se za nepřátele a dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí a pronásledují, a tvář nastavte těm, kdo vás bijí. Ale vy ne tak, nýbrž ostříte odvetnou zbraň na ty, kdo vám tak činí.“ Filosof proti tomu odpověděl: „Jsou-li v zákoně dva příkazy, kdo splní zřejmě zákon, ten kdo zachová jeden či ten, kdo oba?“ Oni odpověděli: „Ten, kdo oba.“ Načež filosof: „Bůh řekl: Modlete se za ty, kdo vás tupí. A dále řekl: Větší lásky nad tuto nikdo nemůže ukázati v tomto životě, než aby dal svou duši za přátele. A my to činíme za přátele, aby se zajetím těla nebyla také jejich duše zajata.“ Tedy, Konstantin říká, že je třeba bojovat proti pohanské porobě, aby na pohanském území pod útlakem křesťané neztratili pravou víru.
Pro zajímavost citujeme také Jana Kalvína: "Svatí, a to zejména bibličtí svatí, nám mají být příkladem. Tak např. vladař se může inspirovat u Davida a jeho bojů a vést válku proti Turkům." (tehdy Turek=mohamedán).
Jak to nakonec dopadne s islámským státem?
Je odsouzen k zániku, protože víru nelze vynutit násilím. Přísné tresty za porušování práva šaríja povedou jen k tomu, že své hříchy začnou lidé více skrývat. Zabíjení nevěřících hřích ze světa neodstraní, nýbrž spíše rozhojní. Militantní islamisté jsou sice na oko horliví pro svého boha allaha, ale nemají pravé poznání a jdou špatnou cestou. Bojovníci islámského státu se dopouštění řady ďábelských ohavností, proto s velkou pravděpodobností skončí v pekle.
Kdo nakonec zvítězí?
Křesťan, není-li vázán vrchností a občanskými povinnostmi, může klidně nechat být svět světem, protože důležitější jsou věci nebeské a to, co nás čeká na onom světě. Ježíšovo království není z tohoto světa, Kristus nevybízel k povstání proti pohanskému Římu, ale naopak nabádal k poslušnosti vůči vládnoucí moci a k modlitbám za mocné. Křesťanství se neprosazuje silou, ale mocí Hospodinovou. Ježíš nebyl vojevůdce, nezabíjel hříšníky, ale obětoval sám sebe za mnohé. A tím zvítězil.
Podobné články:
Mohamedánů se bát nemusíme, když budeme mít víru
možná méně podstatných věcí jako je terorismus, migrační krize či práva mohamedánů povolit či zakázat to či ono. Ve skutečnosti ovšem nezáleží tolik na tom, co je na tomto světě, ale na tom, co po něm bude následovat. Zjednodušeně řečeno, S MOHAMEDÁNY MLUVÍME MÁLO DUCHOVNĚ. Je bláhové se domnívat, že se miliardy mohamedánů skrze naši pohostinost a přátelství najednou zřeknou svých bludů a obrátí se k dobrému. Někteří jistě ano, ale ne všichni a možná jen málo. Zlo má v určitých dobách tehdenci ve světě spíše narůstat, než klesat. Dokud se zlému duchovně nepostavíme, dokud nezačneme ŘÍKAT PRAVDU ať vhod či nevhod, nic se k lepšímu nezmění. Proto se domníváme, že je potřeba mohamedánům kázat nejen Boží lásku, ale i Boží soud, následující po smrti, neboť bez povědomí o věčném trestu není možné plně pochopit velikost Boží milosti.
