O posledních věcech
Nedávno jsme přemýšlel o tom jak co nejcitlivěji a přitom pravdivě pronést vzpomínkovou promluvu. Napadlo mě zdůraznit nejen přirozenost zármutku, ale i naději věčného života v nebeském království. Jenomže se zdá, že pro mnohé představuje poslední rozloučení hlavně jen žal, neboť mnozí již ani ve vzkříšení nedoufají, ba co víc, možná ho vůbec nechtějí.
A vskutku, třeba si někteří říkají, že až jednou nastane fyzický konec a buňky se rozloží, nebude už nic, nářek ani bol, trápení či strasti, bolest, křivda, nenávist. Nebude už nic, protože nebudeme. To je krásná představa – nebýt! Když někdo není, může mu to být přece úplně jedno, co nastane po smrti, není-liž pravda.
A proč tedy ty vzpomínky na zesnulé často konáme v mnoha křesťanských kostelích? Jsme jen nositeli kultury? Dáváme tím najevo, že si vážíme svých předků? Nebo je to jen způsob jakým říkáme, že jsme své drahé zesnulé měli rádi?
Dnešní společnost podle mého názoru už snad ani nevzpomíná. Nicota, toť má být definitivní cíl bytí? To bych neřekl. My křesťané máme naštěstí svůj cíl znám a tím je nebeské království a život nepomíjející. Ó kéž nás k němu dovede Kristus. Amen.
Ivo Kraus
P.S.: Vzpomínková bohoslužba za všechny naše drahé zesnulé se koná v kostele Božího Spasitele v Podbořanech v pátek 30. října od 16,30 hodin. Více zde: http://husiti-podborany.hys.cz/
