Pod ochranou Nejvyššího

Žalm 91. nás utěšuje: "Kdo žije pod ochranou Nejvyššího, přebývá v stínu Všemocného." Ano, jistě se často modlíme za Boží ochranu v časech zlých a Pán je tomu rád, protože když je nám dobře, možná někdy zapomínáme být Hospodinu vděční za to hlavní co máme, totiž za náš život a zdraví. Není bez zajímavosti, že těsně před karanténou, která má zabránit šíření nebezpečného koronaviru v některých sborech naší církve o něco stoupla návštěvnost bohoslužeb. Jsme tomu moc rádi, že lidé hledají útěchu u Boha, ale jak se lidově někdy říká: "Pozdě bycha honit." Ptám se, proč lidé neviděli, neslyšeli a nevěřili v časech požehnaných obdařených hojností a pokojem?

Žalm také říká: "Tys mé útočiště, můj hrad a Bůh můj, v nějž mám důvěru." Všímám si jak se mnozí lidé bojí. Samozřejmě přiznávám, že mám též obavy, ale jsem spíše smutný, že na nás Pán uvalil takové zkoušky. Na druhou stranu, věřící by si měl být jistý, že se bát nemusí, protože má zaslíbení věčného života v nebeském království, které nazýváme rájem. Řeknu to poněkud drsně. Smrt může být svým způsobem vnímána i kladně jako nový začátek něčeho nádherného. Vždyť tušíme, že v nebi již nebude bol ani žal, sten tam slyšet nebude, ale naopak bude tam znít jásot a veselí z věčné radosti s Hospodinem, v jehož náruči spočineme.

Jeden známý přírodovědec mi nedávno do telefonu sdělil, že imunitní systém je svým způsobem tekutý systém, značně ovlivněný lidskou psychikou. A dodal, že pro přežití populace je důležitá organizovanost, kam patří i náboženství a že evolučně přežívají ty kultury, které věří ne vždy lépe, ale chytře. Hezky vědecky řečeno, ale faktem zůstává, že dle dějinných zkušeností přežívají věřící o něco více než ti bez víry. K tomu nevědecky dodávám, že se z našeho církevního hlediska může jednat o důkaz nadpřirozeného působení Božího, kdy Pán opravdu svým věrným Boží ochranu poskytuje a jestliže je to jeho vůle (pozn. Nebe je podle náboženské logiky to lepší), při životě nás zachová děj se co děj.

Kdosi mi vytkl, že přesně jako zde píši uvažují islamisti a že vlastně my křesťané jsme úplně stejní. Odpovídám, že nikoliv. Křesťané si nepřejí na rozdíl od mohamedánů smrt bezvěrců, ale naopak usilují o jejich spásu (záchranu). O tom je celé evangelium, že Bůh miluje všechny lidi a chce, aby se k němu, byť v hodině 12-té obrátili. Nikdy není pozdě. Řada z nás se denně modlí za nemocné, za zkroušené, opuštěné, za pozůstalé a další trpící. Vždyť utrpení tohoto světa je i utrpení Kristovo.

Podle určitých biblických výkladů Bůh dopouští zlo, protože všechny přírodní katastrofy, války, nemoci, to všechno se musí dít pro náš hřích, abychom se obrátili a opět našli cestu k našemu Stvořiteli a Nebeskému otci, protože on chce mít s námi vztah jako se svými dětmi, které miluje. Vždyť který rodič by nebyl smutný, když ho dítě opustí a přestane se s ním bavit? Kdo by si nepřál, aby se vrátilo a mohlo být zase doma ve své rodině (v církvi)?

Pevně doufám, že až současná nákaza a tím i těžká zkouška pro celou naši společnost pomine, tak se lidé poučí a uvědomí si, co je v životě opravdu důležité. Mám naději, že náš podbořanský kostelíček opět ožije k novému náboženskému životu a že bude skrze místní církevní společenství rozdávat sílu a naději mnohým.