Bude na důchody?

V poslední době slýcháme nářky politiků nad tím, že v budoucnu nebude na důchody. To je věc jistě alarmující budící rozpaky nejen u starých, ale i u mladých, kteří tak nějak tuší, že je to stáří také jednou čeká. Jistě, dobrá rada drahá. Každý by prý měl být odpovědný a šetřit si, když vydělává, na to až bude ve stáří nemohoucí, aby měl z čeho žít. Jenomže ejhle. Zkušenosti mnoha generací jsou takové, že jednou za čas lidé o úspory přijdou. Důvody mohou být různé od hospodářských krizí, válek, revolucí, měnových reforem, změn režimu až po současnou inflaci.

Takže se pak může stát, že i velice příkladný a zodpovědný občan o své našetřené peníze na důchod přijde a pak ve stáří nemá z čeho žít. Možná namítnete: "Ale od čeho je tady rodina, mají ho živit děti." Známé rčení věc vystihuje jasně: "Jedna maminka uživí 10 dětí , ale 10 dětí neuživí jednu maminku!" Co k tomu dodat. Myslím, že žijeme v době, kdy to mladí nemají vůbec jednoduché. Stále si ještě zakládají rodiny a pokud manželé disponují pouze příjmem jednoho z nich a rodičovským příspěvkem, dá se přežít, ale na vyskakování to obvykle nebývá. A proto není divu, že naopak vypomáhají prarodiče, aby si například vnoučata vůbec něco užila. Snad proto se historicky ujal současný průběžný důchodový systém, kde stát garantuje, že staří a nemohoucí lidé budou důstojně žít, protože jsou to ti, kteří dali život i výchovu mladé generaci a mimochodem celý život také platili na seniory. Je etické tento přístup změnit a hodit staré lidi obrazně řečeno přes palubu?

Na otázku, zda na důchody bude či nebude lze odpovědět rovnou. Ano, bude, pokud bude existovat mezigenerační solidarita. Jinými slovy, když budou mladí cítit potřebu nenechat ty starší potřebné dožít v bídě, tak se jistě potřebné finanční prostředky najdou. Pokud však mladí, které si mimochodem ti staří takto vychovali, budou přemýšlet, jak na těch už nepotřebných starých lidech ušetřit, tak možná opravdu časem žádné důchody nebudou. Paradoxem toho je, že tento případný neblahý stav bude čekat i na ty dnešní mladé až zestárnou, jenomže pak už pro ně bude pozdě.

Řešením určitě nemá být euthanasie či další odporné nápady lidí, kteří by rádi redukovali počet nejen starých lidí, ale možná i všech lidí na planetě a jíž úcta k životu zřejmě nic neříká, neboť takoví lidé vždy myslí, že redukovat by se měli vždy ti druzí. Bůh miluje všechny lidi, a proto je třeba takové ty myšlenky o tom, že vlastně bude lepší, když na světě nebudu, abych nebyl na obtíž, neujídal chléb či neměl uhlíkovou stopu, šmahem zavrhnout. Z "dobrého" úmyslu se totiž může stát zlý sen. Domnívám se totiž, že každý má právo na život a to jakkoli dlouhý, protože život je Boží dar.

Řekl bych, že Písmo obsahuje mnoho zmínek o úctě ke stáří. Vždyť Abraham měl syna ve svých 100 letech (Gen 21). Král David prosil „Ani ve stáří a šedinách mě, Bože, neopouštěj!" (Ž 71) Doufám, že Hospodin bude jednou i při nás stát i v našem stáří a že nás neopustí. Také prosím Pána o to, aby mladým lidem dal do srdce touhu postarat se o své předky a nedopustil na naši zem hřích neúcty ke starým a potřebným. Ó kéž Bůh nenechá naše drahé rodiče, prarodiče a někdy i praprarodiče na sklonku života strádat. Amen.